RETRO 2000 | Rozhovor s Antonem Corbijnem, dvorním fotografem Depeche Mode. Spolupracoval i s Nirvanou a Coldplay

Corbijn je nepřehlédnutelná postava - a nyní to nemyslím metaforicky. Musí mít kus přes dva metry a i v šestapadesáti se obléká jako rocker, takže když vejde do hotelu, kde rozhovor probíhá, život v recepci se na okamžik zastaví. S jeho obřím tělem navlečeným do upnutých černých hadrů s občasnou stříbrnou ozdobou kontrastuje měkký pohled, jemný hlas a záliba ve vybraném zeleném čaji. Zajímavý týpek, a to se ještě nedal do řeči.

Píše se o vás, že jste se zamlada přestěhoval do Manchesteru, abyste byl blíž svým oblíbeným kapelám.
Ale tak to není. Tam bych fakt bydlet nechtěl, je tam dost drsnej život.

Můžeme vůbec my, co jsme z kontinentální Evropy, pochopit to, o čem zpívaly ty naštvané anglické kapely jako Joy Division?
Podle mě si prostě musíme užít tu muziku, a možná pak i pochopíme, o čem ti lidi vlastně zpívaj, kdo ví. Ale na světě je přece spousta míst, kam se člověk nikdy nepodívá, a které se kulturou a mentalitou odlišují. Pro mě jako pro Holanďana jsou Angličani vůbec hodně jiná sorta - podle mě žijou ze dne na den podobně jako lidi v Africe, málokdy plánují dlouho dopředu. A z toho pramení spousta problémů - od plánování cesty na letiště až po politiku. (rozčileně) Politici se dřív mnohem víc snažili o dobro své země, ale teď vidím jen krátkodobé plány, které se týkají jednoho volebního období.

RETRO 2000 | Depeche Mode: Rok strávený s námi ve studiu je většinou pro lidi noční můrou

Jste si tím jistý? Není to spíš tak, že člověk si minulost idealizuje?
Já myslím, že lidi mají čím dál tím krátkodobější paměť, obecně. Co se týče té politiky - mívali jste tak inspirativního prezidenta - ale teď už ho nemáte! A Evropa je plná politiků bez tváře. Holandský předseda vlády je taky člověk bez tváře. Hodně.

Bezdomovec na cestách

Kde vůbec žijete, jestě v Londýně?
Jsem tak trochu bezdomovec. Pendluju mezi Holandskem a Británií, ale později bych rád přesídlil do Holandska. Baví mě jezdit na kole v dunách u pobřeží.

Hodně cestujete, už kvůli několika fotografickým výstavám, které teď máte.
Ano, mám namířeno do Petrohradu, a pak do Moskvy. Ale od doby, kdy jsem se dal na film, jsem to dost omezil. Chci se teď věnovat filmování víc.

Takže se vám režírování zalíbilo.
Jasně. (nadšeně) U hudby, klipů nebo módy jsem už věděl, jak fungují - když jsem se dal do natáčení Control, neměl jsem tušení, jak to ve světě filmu chodí. Je to vyčerpávající, ale strašně zajímavé.

Poslouchat srdce

Když jste Control vymýšlel, viděl jste ho od začátku jako černobílý?
Ano! A hodně lidí mi říkalo, že je to nesmysl točit černobíle. U Joy Division mi to přišlo logické - když si vybavíte jejich fotky i obaly jejich desek, dojde vám, že jsou všechny černobílé. Jinak by to tedy ani nešlo. Spousta reakcí, které jsem dostával, byla ve smyslu, že to nemůže být úspěšné - neznámí herci, černobílý film... a když si teď přečtu recenze, ve všech mě najednou chválí právě za tohle. Control je v mnohém jiný než ostatní filmy - dost tam pracuju s tichem: když se na něj podíváš, všimneš si, že ve spoustě scén je ticho - to se dnes nedělá, ve filmu je pořád aspoň nějaký zvuk.
Control je daleko úspěšnější, než bych doufal, dokonce je i výdělečný. Je vidět, že je prostě potřeba poslouchat vlastní srdce a ne to, co člověku říkají ostatní.

Temní jezdci post-punku: TOP 10 kapel od Joy Division po The Horrors

Klipy nebudou

Máte už představu o tom, jaký bude váš další počin?
Zatím jen vím, jaký nebude: nebude biografický, nebude černobílý, a nebude nijak spojený s hudbou. Bude to fikce, a už jsem přečetl spoustu scénářů od různých autorů.

Takže ještě nevíte, který si vyberete?
Ne, nevím.

Máte v plánu točit zase nějaké klipy?
Teď to nestíhám. A nemám ani inspiraci. Poslední klipy jsem točil v roce 2005 - All These Things That I Have Done od Killers, Clocks od Coldplay a pak pro Depeche Mode... jak se ta písnička jmenovala? Jé, já jsem to zapomněl, eeehm.

To je teď fuk, to bude na Wikipedii. (A bylo, Suffer Well, pozn. aut.) Jak jste na tom s focením, taky není čas?
Moc není. Jen sem tam, fotil jsem třeba oficiální fotky holandské královny.

RECENZE: Náboženství jménem Depeche Mode ve filmu, který fanoušky dojme k slzám

Hehe, to je dobrý... jak se to stalo?
(odtažitě) No, já jsem v Holandsku velmi známý. Taky jsem dělal jednu výstavu s Alem Gorem - vystavoval jsem jeho portréty v Oslu v Nobel Peace Center.

Nosíte s sebou fotoaparát všude?
Ano, mám jeden - starou dobrou Leicu. Ale teď se stejně nejvíc věnuju filmu - všechno ostatní jsem odstavil na vedlejší kolej.

Text původně vyšel v časopise Rock Report č. 5/2008. Zajímá vás více retro tématiky? Prohlédněte si jedno z původních čísel našeho magazínu Rock Report 9/1994!

Text: Jana Kománková, foto: Tomáš Martinek, Anton Corbijn
Témata: Anton Corbijn, Depeche Mode, fotograf