Vydáno 25.04.2025 | autor: Šárka Blahoňovská
Avantgardní kapela První Hoře se po sedmi letech vrátila s albem Achtung, Sultan!, které jim ve čtvrtek večer v Rock Café pokřtila zpěvačka Lucie Redlová. Kdo přišel, dostal víc než jen koncert – dostal jízdenku na dadaistický kolotoč plný výstředních postav, nečekaně hlubokých říkanek i nonsensového humoru. A mozek? Ten rozhodně nešel na dovolenou, ten tancoval.
LIVE: V Rock Café bylo líbezně. Roztomilý dadaismus kapely První hoře by měli dávat místo Ulice
Pokaždé, když kapelu První hoře vidím naživo, mám potřebu její genialitu troubit do světa, ať ji ochutnají masy. Dle mého názoru by totiž její koncerty měly vysílat místo Ulice. Její roztomilý dadaismus je sice také absurdní, ale na rozdíl od nekonečného televizního seriálu také hluboký, vrstevnatý a především kvalitní. Místo toho, aby vám mozkové buňky odjely na dovolenou, tady si vesele hopkají, drží se za ručičky a společně dokola tančí. Koncerty První hoře, to je totiž matějská pouť, knajpa, varieté i hluboké rozjímání nad životem v jednom. A vy se přitom potutelně usmíváte a vznášíte okolo jako Aladin na létajícím koberci. Kdo to nezažil, pomyslí si něco o bizáru, kdo to miluje, pochválí mě za to, jaký hezký a příhodný příměr jsem teď vymyslela.
V půl deváté večer se dolním sálem Rock Café rozezněla harmonika a s ní i první tóny písně Maškaráda. A skutečně – dívat se na vikinga v košili, kartonového psa s bílými vlasy, harmonikáře s většími brýlemi než mají mouchy tse-tse a Ježíše u kláves – to je přesně to, co ve čtvrtek večer každý obskurní Pražák potřebuje.
RECENZE: První hoře se v žánrovém labyrintu opět neztratili
Po Maškarádě zazněla další pecka z Achtung, Sultan! s názvem Už to slyším. Je to líbezná písnička? Je to black metal? Je to soundtrack ke zvířátkovému kolotoči, kde bílí koníci jezdí na kýčovitých pozlacených tyčkách nahoru a dolů? O tom přemýšlím pokaždé, když tuto skladbu slyším. Mistrovské dílo.
Už po prvních dvou písních pozval zpěvák Milan Urza na pódium Lucii Redlovou, která album pokřtila vzorkem nějaké valašské pálenky. Popřála kapele, ať se na stará kolena dostane do celého světa, s polečně si střihli píseň Hochštapler.
Pak se to rozjelo naplno. Skupina pustila z pavilonu karlínského démona v podobě Velkýho Developera. V setlistu nechybělo ani „funky disco z roku 1972“, při jehož prezentaci hrál prim bublifuk, ani skladba Yummy Yummy, která rovněž patří mezi novinky z Achtung, Sultan!. Zdánlivé zvolnění přišlo s písní Neboj se stínu, ale jen na chvíli – hned po ní se sál otřásl při další dada vypalovačce Prase s kamerou. A pak přišla ještě větší líbeznost, kterou První hoře podle svých slov ani nevědí, jak stvořili. Název si nepamatuji – byl to už regulérní hudební bordel. Ale nádherný.
Redlová se na scénu vrátila ještě jednou, neb usoudila, že je čas na trochu vlastního folkloru místo pražské avantgardy. Jenže to, co následovalo, bylo v kontextu akce možná ještě šílenější než sama kapela, která tuto dámu z Valašského Meziříčí pozvala. Obecenstvo s ní totiž chvilku doslova vylo jakousi píseň o šohajovi, což byl pro mne vskutku nevšední zážitek. Následující skladbu věnovala zpěvačka všem Jirkům v sále – tomu na pódiu bylo ve čtvrtek 47 let.
V předních řadách se rozjelo naplno něco jako pogo bez poga. Zezadu to vypadalo trochu jako silent disco – každý tanečník si jel to svoje, přitom zběsile rozhazoval rukama i nohama. Zazněla i starší cyberpunková pecka, kterou jsem si příliš neužila, jelikož do mé blízkosti přitančil starší muž s vínem a já se bála, že chce zahájit konverzaci. Píseň Klavíry z alba Commedia Dell' Arte z roku 2006 už jsem si ale ujít nenechala. Jak zpívá Urza: „Hudba je život a život je hudba, šílená a temná. Hudba je život a život je hudba, kouzelná a krásná!“ V závěru hodinu a půl dlouhého setu zazněl ještě Malej pán, načež se skupina dočkala zaslouženého potlesku. „Váš aplaus nám dlouho bude znít v srdíčkách!“ prohlásil Urza, než se svými kolegy odporoučel z pódia.
Kdo se neveselil v Rock Café, možná se bavil v Roxy na pokusu českých mladých kapel o světovost, nebo v O2 areně prozpěvoval Ho hey se zástupci moderního folku. V pořádku. Ne každý může být fajnšmekr a vybrat si tu jedinou správnou čtvrteční volbu – skotačivé pány v kostýmech, v jejichž hudbě je víc poezie, než obyčejný smrtelník unese.
Text: Šárka Blahoňovská, foto: archiv První hoře (ilustrační)
Témata: První Hoře, Rock Café, Praha, Achtung, Sultan!, Křehký mechanismus pozemského štěstí, rock, avantgarda, Milan Urza
0,00
čtenáři
hlasuj
